Mafia II
Malá recenze
Mafia 2 je perfektně technicky a umělecky provedený kousek, který veškerou herní konkurenci zadupává do země prezentací příběhu. Jenže to není film, ale počítačová hra, a protože skutečného interaktivního hraní je v ní řádově mnohem méně než animací a nudného ježdění městem, podle mého názoru se nezařadí po bok prvního dílu a nestane se legendou.
Vito Scaletta je italský emigrant, který se jako malý stěhuje do Ameriky. Otec, aby uživil rodinu, začne od rána do večera dřít v docích a po nocích chlastat. A protože Vitto nechce dopadnout jako on, schází na cestu, kterou mu ukáže jeho kamarád Joe. Za tmy krade a loupí, což mu jako zelenáči s mlékem na bradě nemůže přinést nic jiného, než opletačky se zákonem. A aby se vyhnul vězení, nastupuje do americké armády a vydává se zpět na Sicílii do bojů 2. světové války. Po letech se vrací na měsíční dovolenou do Empire Bay, města, kde vyrůstal a kde žije jeho rodina. Jenže ta se jen těžko vzpamatovává ze smrti zadluženého otce. Vitto se díky Joeovi vyhýbá návratu do války a místo toho znovu roztáčí kola zločinu. Aby pomohl matce a sestře a taky trochu sobě.
Interaktivní film v pozitivním slova smyslu
Kdybych chtěl popisovat příběh Mafie 2, zaplnil bych prostor pro články na několik dní dopředu. Asi nikdo nečekal, že by zápletka neměla grády, scénář a dialogy jsou tím nejlepším na celé hře. Mafia 2 je spíše interaktivním filmem více než hrou, ovšem v pozitivním slova smyslu. Žádné prázdné video sekvence, ale promyšlené situace, které i z nejobyčejnějšího kšeftu Vita a Joea dělají událost. Ani jednou se nenadějete toho, že by rozhovor mezi oběma hlavními hrdiny byl jen prázdným tlacháním.
Každá věta i každé slovo jsou pečlivě promyšlené a z mé zkušenosti jde o zdaleka nejlepší přiblížení hry filmovému umění. Navíc je zápletka mnohem realističtější než v prvním díle, kde byl život mafiánů okatě přikrášlován. Vitto a Joe jsou po většinu času dva ubozí zlodějíčci, kteří se zapletli do hry, jež přesahuje jejich možnosti. Mafia 2 sice po příběhové stránce neoplývá originalitou, ale vždyť všechna ta klišé přeci milujeme. Rozptýlení najdeme i ve dvou parádních kapitolách, které se odehrávají úplně někde jinde, než v Empire Bay. A ještě…, ale radši ne, víc už neřeknu.
Pozdější kapitoly zajímavější
Naštěstí se mise, od přibližně desáté z patnácti, stále více plní obsahem, který od hráče vyžaduje aktivní zapojení – tedy hratelností. Je ovšem škoda, že vyvážení hratelnosti a filmovosti se dočkáme až ve dvou třetinách hry. Takhle měla být nahuštěná celá, nikoliv jen její závěr. Akce je v Mafii 2 reprezentována klasickou směsí střelby a skrývání. Osobně mi schovávání za překážky docela sedlo, i když ho obecně nemám příliš v lásce. Možná je to tím, že často nejste k manuálnímu skrývání pomocí klávesy CTRL nuceni a můžete postupovat klasicky po rambovsku.
To samé se ovšem nedá prohlásit o hratelnosti
Nečekal jsem město plné možností jak se vyblbnout, ani jsem nechtěl desítky vedlejších mini her, ale Mafia 2 nejenže v podstatě žádné takové nenabízí, ona značně strádá i v případě hratelnosti v rámci příběhové linie. Zejména první polovina má k uzoufání pomalé tempo. Většina z patnácti kapitol začíná probuzením Vita a zvednutím telefonu. Domluvíte si schůzku a přesunete se do hospody nebo za kámošem. S tím se potom domluvíte na plánu a opět popojedete autem. Buď následuje akce, nebo další animace a rozhovor, a opět přesun po čtyřech kolech. Když k tomu připočtete, že mise z lihovaru, kterou známe z demoverze, je v první polovině hry tou nejakčnější a přestřelka v ní nejdelší, resumé je jasné.
Nejenže v základní prodávané verzi na PC chybí herní obsah pro rozptýlení, ale ono se ho nedostává ani v zápletce samotné. Příběh je rozpuštěn desítkami minut strávených v autě. V něm vám nezbude než poslouchat sice zajímavé, ale stále se opakující zprávy a hudbu z rádia, případně vést rozhovory s parťáky. Jenže ti nejsou natolik upovídaní, aby vám jejich společnost zpříjemnila dlouhé chvíle za volantem.
A když už dojedete na místo určení, akce je v první půlce hry velmi krátká nebo se omezuje na fádní pěstní souboje. Díky omezeným možnostem úderů si je užijete jednou nebo dvakrát, ale pak už je to nutné zlo. Používat lze lehký a těžký úder a ty řetězit do jednoduchého komba. S třetím boxerem ovšem přichází nutnost se krýt a využívat protiútoků. To ve výsledku znamená, že se schováte za své pěsti, necháte soupeře dvakrát máchnout do vzduchu a jednu mu vrazíte. Sérii opakujete asi pětkrát a potom ho doděláte třemi silnými údery.
